Už od samotného příchodu ke Kongresovému centru na pražském Vyšehradě bylo jasné na jaký koncert v rámci hudebního festivalu Pražské Jaro jdete. Uvolněná atmosféra, spousta mladých lidí, volnější oblečení, žádné nóbl róby, prostě pohoda. Samotný začátek vyprodaného koncertu (moje odhady o 2-3 tisícovkách lidí se naplnily; sál má kapacitu necelých 2700 lidí) odstartovala zdravice samotného Howarda Shoreho, autora symfonie a dvanácti hodin hudebního podkresu pro filmového Pána prstenů, které sice chyběly české titulky,le na Youtube.com si zdravici můžete poslechnout i s titulky. A pak to začalo. Připravený Orchestr Českého rozhlasu, Khünův dětský sbor a Pražský filharmonický sbor (celkem cca 200 hudebníků) nastartoval svoji taktovkou dirigent Marcus Huber, který se Symfonií Pána prstenů navštívil už několik zemí.
Samotný přednes orchestru, sborů a sólistů byl prakticky bezchybný. Samozřejmě, několika přehmatů, pozdějších či dřívějších nástupů nástrojů se nedalo zabránit (zkuste si hrát dvě hodiny hudby s jedinou přestávkou), ale z této strany problém nebyl. Bohužel ale problém byl v samotném sále Kongresového centra. Jednoduše řečeno, na takovéto rozmáchlé koncerty se „kongresák“ prostě nehodí. Akustika sálu je děsná, takže některé nástroje musely být přizvučovány přes reproduktory a to místy znělo dost divně. Tedy, než si na to člověk tak nějak zvykne. Hlavní problém s přizvučováním měly harfy (v Symfonii jsou dvě). Při tišších pasážích byly díky zesílení až moc nahlas a místy hrály pouze z pravého směru, přičemž fyzicky byly vlevo. To ale samozřejmě chyba na straně zvukařů, které jsem chtěl o přestávce jít osobně zaškrtit. Navíc byly některé nástroje dost utopené díky zmiňované špatné akustice sálu, takže v místech, kde měly hrát hlavní úlohu cella, nebylo moc slyšet, to samé platí o hlavních bicích. Pravý opak zastřenosti jsem měl u žesťů, které byly občas až moc nahlas a zbytek orchestru nebyl vůbec slyšet. Ze zvukového přednesu jsem byl ve finále více spokojen při předloňské návštěvě Symfonie Pán prstenů ve Vídni.
Každopádně, přes všechna zmíněná negativa se zvukem, byla Symfonie Pán prstenů nezapomenutelný zážitek a desetiminutové standing ovations na závěr koncertu plně zasloužené. Kdy se vám naposledy stalo, že byste při skladbě The Lighting of the Beacons (Zapalování ohňů z Návratu krále) dostali husí kůži a hudba by vás spolu s vizualizací na plátně zarazila do sedadla. Více těchto akcí a příští rok by mohli organizátoři dovézt do Česka například symfonii Johna Williamse ze Star Wars. To by byla další bomba.
Resumé:
Pokud bych měl použít školní známkování, tak bych se přiklonil ke dvojce. Slovní ohodnocení: hudba nezapomenutelná, ale ten zvuk sálu!
Fotografie převzaty z webu www.festival.cz
